Zprávy pro unavené. Sarkasmus jako služba.

Dolní Rakousy, srpen 1278.
Slunce pálí, země praská suchem a Přemysl Otakar II, železný, se peče ve svém, zlatem vyšívaném plášti, zatímco pohledem naposledy čekuje rytíře, vepře a zásoby na tři dny. Vše je připraveno na rychlou a elegantní výhru.
Nad kým? Nad Habsburkem. Do nedávna opomíjeným a zatracovaného Rudolfe Habsburským. Nýmandem, co si hraje na římského krále.
Plán je jasný. Přemysl se chystá napadnout Rudolfa z boku. Překvapit ho. Rozsekat ho. A to vše tak, aby byl večer zpátky ve stanu na oblíbenou klobásku s medovinou a partičku šachů.
Jenže to by do hry nesměl vstoupit Záviš z Falkenštejna.
Rytíř, kterému nikdo nikdy nedal do ruky kompas, protože by ho stejně použil jako lžíci. Rytíř, který věřil na znamení, sny a že se „směr pozná podle větru a vnitřního hlasu.“
Ano, Záviš byl týpek, kterého zapomněli naučit rozdíl mezi pravou a levou, a senem a slámou.
A jak to dopadlo?
Záviš, místo aby přepadl Rudolfa zleva, přiběhl zprava.
Nečekaně.
Pro všechny.
Hlavně pro vlastní vojáky.
Česká pěchota ho považovala za zrádce.
Rudolfovi muži ho považovali za posilu.
Záviš byl přesvědčen, že je hrdina.

Můžeme se jen dohadovat co v té chvíli asi napadlo Přemysla? S největší pravděpodobností si ale jen pomyslel, že měl zůstat doma a vrhnout se do nového DYI – rekonstrukce knihovny.
Bohužel, tou dobou už bylo na knihovnu pozdě. Přišel šíp, pak meč, a pak byl konec.
Závěr redakce Unavené Populace:
Bitvu neprohrál železný král. Bitvu prohrála naprostá absence komunikačního systému, absťák po medovině a fakt, že delegovat útočný manévr na ezoterického narcise nebyl úplně nápad hodný budoucího císaře.

A co kdyby to tehdy Záviš zvládl správně?
Možná by Přemysl Otakar přežil. Možná by se stal císařem. Možná by Habsburkové zmizeli v dějinách jako špatná značka vína. Možná bychom dnes měli moře. A možná by i český dějepis konečně začínal větou:

„Byli jsme impériem. A byli jsme někdo.“
Jenže mi měli „jen“ svého Záviše.
A tak se s tím holt musíme smířit.