Zprávy pro unavené. Sarkasmus jako služba.

Aneb: Kdo má víc kámošů, ten vyhraje. Nebo aspoň zůstane naživu.
Zatímco v Evropě se to hemží křižáky, papeženci a čarodějnicemi, u nás jsme na to šli, jak je naším dobrým zvykem, jinak.
My máme totiž český problém (a to už pěknou řádku století)!

Co se stane, když je příliš mnoho Čechů na jednom území a nechce se jim za humna?
Zvolí tradičnější cestu: seřežou se navzájem!

Jak to u těch Lipan vlastně bylo?
Zvenku to vypadalo jako bitva. Ve skutečnosti to byl otevřený team-building. Pozvánky oběhly všechny tábory, jen sirotci s táboriti jaksi nezaznamenali poznámku „Dresscode: zrada“.
Na jednu stranu nastoupili radikálové – táboriti a sirotci. Prostě lidi, co by si postavili vozovou hradbu i kolem ledničky. Přesvědčení, že každý kněz má mít boty děravé a že víra se brání ohněm, kladivem a ideálně obojím zároveň.

Na druhou stranu napochodovali umírnění kališníci, pragmatičtí lidi, co už prostě chtěli klid“ a katolíci, co rádi obchodovali s Němci a přitom se jim dařilo přežívat.

Taktika byla jednoduchá:
Místo klasické bitvy se tak odehrál domácí puč v přímém přenosu.
Kališníci předvedli, že pasivní agresivita a předstíraný ústup mohou být silnější než kopí a táborité tomu skočili na špek jako husita na odpustky.
S radostným pokřikem „Voni utíkaj, kluci!“ se táborité a sirotci rozběhli z vozové hradby aniž by si uvědomili, že to není vítězství, ale pozvánka na pohřeb. Jejich vlastní.
Z obou stran přišel výpad.
Vozová hradba skončila jako rozbitá postel.
Všichni velitelé mrtví. Morálka v mínusu.

Jako vždy zvítězil „umírněný kompromis“, synonymum pro „nikdo není spokojený, ale alespoň se nejede do ciziny.“
Bitva u Lipan byla o tom, že Češi se nejlépe hádají mezi sebou. Proč? Protože jsme tak zásadoví až se mezi sebou klidně rozmetáme na součástky, ale pak si vesele odhlasujeme, že by to vlastně stačilo.

Tehdy byl v roce 1436 husitský program oficiálně schválen.
O pět let později už nikoho nezajímal.

Takže ano: změna je možná (…ale jen když si ji nepamatujeme).