Za pecí
1:30. Jeden ukrajinský uprchlík na třicet Čechů. A co dál?
Unavená Redakce • 24.6.2025
Každý třicátý člověk, kterého potkáte na ulici, v tramvaji nebo ve frontě na poště, je dnes Ukrajinec s dočasnou ochranou.
V Česku jich aktuálně žije kolem 373 000, což by samo o sobě byla běžná statistika, kdyby to neznamenalo, že stát bude muset nějak zvládnout jeden z největších demografických posunů v novodobé historii.
???
Z tohoto čísla je totiž přibližně 100 000 až 120 000 dětí!
Ano, dětí – malých lidí, kteří chtějí kreslit, učit se říkat „ř“, a vědět, proč má čeština sedm pádů a žádnou logiku.
Položme si otázku: Kolik z těchto dětí skutečně chodí do školy?
Správná odpověď? Asi 53 000.
Zbytek? No, část z nich je ještě školou nepovinná, ale přibližně 14 000 dětí ve školním věku je mimo systém.
Nechodí nikam. Nejsou ani v lavici, ani online. Nejsou v systému, nejsou v přehledu, nejsou ani v excelu. Prostě... nejsou.
A to je problém, který se nevejde do šanonu s názvem „dočasná ochrana“, ani do politického statusu „v klidu to zvládneme“.
Proč nejsou ukrajinské děti ve školách?
Toť otázka pro celonárodní úvahu, nebo minimálně pro večerní talk show. Pojďme ale místo analýz rovnou k pointě:
Co s tím? (Ano, něco by šlo.)
Co takhle podpořit jazykové vzdělávání a nečekat, že děti „nějak“ pochytí češtinu při tělocviku nebo od spolužáka, co neumí vyjmenovaná slova.
Ale hlavně... Jsme v roce 2025 v době, kdy nám AI dokáže pomalu podat i toaletní papír a my fakt nevíme, kdo nechodí do školy? Co třeba zavést povinné hlášení školní docházky – systémově, ne přes sdílený dokument od neziskovky.
Jestli si někdo myslí, že se to celé nějak „usadí“, tak prosím – připravte se na to, že „samo“ to neudělá vůbec nic!
Děti bez vzdělání totiž vyrostou stejně jako ty, co do školy chodí. A pokud mezitím projdou pubertou bez školy, bez jazyka a bez podpory, stane se z nich problém, který jsme si sami uvařili.
Tohle není jen „uprchlická krize“.
Tohle je dost možná část budoucí "české" generace.
Buď se s tím smíříme a začneme jednat, nebo se za deset let budeme tvářit překvapeně, až nám to bouchne do obličeje.
A pak už bude pozdě na tabulky, národní strategie i motivační plakáty.